Když je programování jako magnet

15.6.2017

Jiří Vašíček je učitelem výpočetní techniky na Základní škole v Jihlavě Nad Plovárnou. Letos se poprvé se svými žáky pustil do projektu Akademie programování, a to se zápalem, který je dovedl až do velkého závěrečného hackathonu přímo v pražském sídle společnosti Microsoft. Čím si Akademie programování pana Jiřího získala? Proč se do ní rozhodl zapojit své žáky a co by mu ve výuce výpočetní techniky do budoucna pomohlo? Vše a mnohem více se dozvíte v následujícím rozhovoru.

1. Vaše škola se přidala v letošním roce k projektu Akademie programování. Proč jste se rozhodl projektu účastnit a v čem vidíte jeho největší hodnotu?

O projektu jsem se dozvěděl na podzimní Microsoft Roadshow, prezentovala to tam taková příjemná lektorka. Zaujalo mne to a navštívil jsem i následný workshop. Tam jsem program KODU poprvé vyzkoušel a pod vedením dalších lektorek naprogramoval jednoduchou hru. Bylo to nové, svěží, hravé, graficky atraktivní. Program pracuje s vizuálním programovacím jazykem, se kterým jsme s žáky už v rámci kampaně Hour of Code několikrát v hodinách pracovali. Tentokrát ale bylo vše česky a namísto jednorázové aktivity to vybízelo k soustavnější práci v delším časovém rozmezí. Byl jsem zvědavý, jak na to žáci zareagují.

2. S kolika třídami se Akademie účastníte a v jakém věku jsou děti, se kterými Akademii absolvujete? Sledujete mezi nimi nějaké rozdíly v přístupu a schopnostech?

Po dohodě s vedením školy jsme otevřeli odpolední kroužek programování pro zájemce z druhého stupně. Zacílil jsem na šesťáky. Byť jsou na naší škole dvě menší třídy v ročníku, překvapivě nebyl problém doslova ze dne na den naplnit kapacitu učebny 15 zájemci. Celkem tedy 9 chlapců, 6 dívek, v rozmezí 11–13 let. Jaké sleduji u žáků rozdíly v přístupu a schopnostech? Vše je individuální, nemyslím si, že by se tu nějak zásadně projevovaly rozdíly mezi hochy a děvčaty. Žáci se Akademie účastní dobrovolně a na základě vlastního rozhodnutí – jde tedy o skupinu motivovaných dětí, které mají chuť se něco nového dozvědět, vyzkoušet, objevit, vytvořit. To je moc fajn. Nehrozí tu otrávené tváře žáků, učiteli odpadá stres z toho, že by téma nebylo atraktivní a že by se žáci nudili.

3. Jak děti na projekt reagují? Zvýšil se jejich zájem o IT?

Slovo „programovat“ na některé žáky působilo jako magnet. Hlavně kluci do toho šli s představou, že si naprogramují nějakou prima akční „střílečku“ se spoustou výbuchů! Postupně z této představy vystřízlivěli, ale vůbec je to neodradilo v další práci. Během deseti hodin Akademie si žáci vyzkoušeli naprogramovat až čtyři různé druhy her s různou obtížností. Myslím, že se nejen naučili pracovat se samotným programem tak, aby si naprogramovali chování různých objektů ve své vlastní hře, ale zapracovali i na něčem mnohem důležitějším – schopnosti řešit problémy a v klidu se soustředit na úkol.

4. Jak se díváte na zájem, resp. nezájem děvčat o moderní technologie? Proč jich je v IT málo a jak je motivovat?

Těžká otázka. Neviděl bych to ale tak černobíle. Představa, že jsou muži oproti ženám od přírody technicky zdatnější, je dnes už myslím překonaná. Jde o stereotyp, podobně jako třeba představa ajťáka s brýlemi a v obnošené košili. Znám mnoho výborných kolegyň v oboru. Na druhou stranu když se například porouchá PC, bude to zpravidla muž, kdo vezme šroubovák a podívá se do bedny. Asi to má něco společného se sebedůvěrou v této oblasti. Ta se buduje od útlého dětství. Nedávno si dvě žákyně postěžovaly, že by tak rády hrály PC hry, ale že žádné pořádné hry pro holky nejsou. Velký význam přisuzuji výchově a vzdělání. Žijeme v digitální éře, a ta se bude vyvíjet tak, jak k tomu budeme učit další generace přistupovat. Jde ale i o postoje, které se formují z velké části nevědomě – trh, média, společensky očekávané role.

5. Co vám jako učiteli IT nejvíce ve vaší práci chybí a co by vám ve výuce pomohlo?

To je jednoduché. IT obor byl a je neuvěřitelně rychle se rozvíjející odvětví a výuka nebyla snad nikdy svázána předem stanoveným neměnným penzem dovedností a znalostí. Čím dál více se prolíná i do jiných předmětů. Je to vždy o učitelích a jejich chuti být ve výuce aktuální. Nedostatkem projektů, soutěží, vzdělávacích aktivit a kampaní rozhodně v ČR netrpíme. Jde jen o to tomu věnovat energii a čas a být za to poctivě odměněn. Potíž nastává tehdy, když je na omezený počet počítačů v učebně třeba dvojnásobný počet přítomných žáků. To se pak klíčové kompetence rozvíjejí těžko.

 

Autor: Roman Pacvoň